Jura a velký úlovek

Začátkem června jsme odjeli na tři týdny do Jury. Vzali jsme s sebou i kola s domněním, že si uděláme pohodový zájezd. Měli jsme také domluvenou brigošku u našich starých známých, kteří mají hrad. Samozřejmě, že na kola nezbyl vůbec žádný čas. Pořád se něco dělo.

Když jsme přijeli do Jury, Ondra tři dny makal na hradě a já si kurýrovala nachlazení v autě, které jsem víkend před tím chytla na dětském lezeckém soustředění. Když jsem se z nachlazí dostala, vyrazili jsme lézt na Barensluchtewand.

Tuto oblast jsme si vybrali, protože tam vedou bomba cesty, jako např. ,, Desaster“ 10+ a ,, Klondike Cat“ 11-. Ondra hned zezačátku zájezdu vylezl Desastra a cítil se v tom silný, tak se rozhodl, že se pustí do cesty vlevo do Klondike Cat. Já jsem si rozlezla Desastra. Zezačátku to moc nešlo, ale po dvou dnech jsem si vymyslela ideální program a začala cestu pokusovat. Vždy jsme půli dne lezli a druhou půlku dne pracovali. Bylo to docela namáhavé, když jsme museli pracovat i o dnech restu a další den jít neodpočatý do pokusů, ale stále jsme si říkali: ,,to je v poho, jsme tu přeci na tři týdny".

Kromě zážitků z těchto dvou cest jsme si přivezli i mnoho jiných. Navštívili jsme typickou Německou pivní slavnost, kde jsme měli možnost vidět plno kolébajících se opilých němců držících se za ramena. Jejich kapela hrála německou klasiku ,,UCACA UCACA“ – byla to docela sranda.

Také jsme navštívili DJ´s párty v jeskyni Toifel Hole u Pottensteinu, jeden DJ hrál vevnitř v jeskyni a druhý venku na parkovišti před jeskyní. V jeskyni byla zajímavá akustika a celkově dost zajímavé místo na tokovou to akci.

Ale největší zážitky jsou stejně z našich projektů. Nakonec jsme se v nich zasekli na celý zájezd. Když už jsme měli skoro vylezeno a padali jsme v posledních těžkých krocích, přišlo 10ti denní vedro, kdy jsme nebyli schopni lézt cesty na našem TOPU. Do klíčového boulderu ,,Desasteru“ jsem vždy dolezla udýchaná a zpocená a už jsem nebyla schopná dolézt ani do těch kroků, ve kterých jsem padala před pár dny, kdy ještě bylo chladno. Dělali jsme si srandu, že už si tam chodíme jen tak trénovat. Po lezení jsme si šla dát ještě nějaké kliky, shyby a cviky na břicho na dětské hřiště, abych ještě o něco zesílila. Když se třetí den před odjezdem konečně ochladilo, cestu jsem hned vylezla. Úleva a radost to byla převeliká. Tímto přelezem, jsem vylezla svoji doposud nejtěžší cestu a splnila si jeden z letošních cílů. Ondra padal v dolezovém žlábku a v ten den cestu nevylezl. Tak jsme začali taktizovat, že si dá jeden den rest a poslední den zájezdu by to mohlo padnout. Bohužel to nevyšlo. Pokus to byl parádní! Ondra spadl už „úplně“ nahoře, vůbec jsem nechápala, proč a jak se to mohlo stát, že to pustil. Ale prý měl tak natečíno, že už nemohl udělat ani krok do madla. Trochu mě mrzí, že to nevylezl, jelikož jsme na naše projekty chodili spolu a vzájemně se hecovali. Příště se snad zadaří.