Peru
Nápad jet na expedici do Peru byl z Editky
hlavy. Pořád mluvila o tom,že chce jet do Jižní
Ameriky, minulý výlet do Ekvádoru ji nadchl. Proto jsem začal hledat po
internetu všechny možnosti, co Jižní Amerika nabízí. První podmínkou byl pro nás
termín. V zimě Editka studuje a v létě máme kurzy na skalách. Jediný
termín byl tedy od jara do léta.
Už toto kritérium zúžilo výběr na
minimum. Začal jsem tedy hledat na netu.
Hledal jsem všude. Asi nejlepší zdroj informací mi byl jako vždy American
Alpine Journal a jeho online verze. Zde jsem se dozvěděl o možnostech, které
Peru nabízí. Jako první se mi líbilo údolí Rurec. Spojil jsem se s Italy,
co tam byli před několika lety. Jejich informace byli takové, že místo je sice
super, ale že prý Rurec nenabízí moc
možností na pěkné nové linie a k tomu je tam prý dost vegetace
v trhlinách. Hledal jsem tedy dál. Jednou z nejvýznamnějších stěn
v Peru je Sfinga (5325m.n.m). Tato stěna mě okamžitě nadchla.
Trochu jsem měl obavy o volných liniích, a proto jsem se zkontaktoval
s místními lezci a ty mě ujistili, že místa na cesty tam jsou. Asi největším a rozhodujícím impulsem byl email
od Vlado Linka ze Slovenska, který tam společně se skupinou slovenských lezců
vytvořili novou cestu. Básnil mi o dokonalé a chytovaté žule. Měsíc po jeho
mailu jsme se přesvědčili, že měl pravdu…
Jako správní
cestovatelé jsme si koupili letenky již půl roku předem. Letenka s třemi
lety z Berlína přes Paříž, Madrid a do Limy nás vyšla okolo 22 tis.
Později v Peru jsme od ostatních Čechů zjistili, že se do Peru dala koupit i akční letenka za 12 tis.
Sestava ve složení Já,
Editka, David „Ještěrka“ Michovský a Pepa Ficek jsme se tedy po 48 hod
cestování konečně dostali do peruánského Chamonix do Huarázu, který leží
v 3000m.n.m.
Ubytovali jsme se v hotelu Virgen de Carmen, který se
stal naším základním táborem. Pokaždé, když jsme se vraceli z hor, tak
jsme se tam ubytovali. Hned první den příjezdu jsme šli s Carlosem a Cesarem
do místní malé oblasti Los Olivos zkusit jaké je lezení ve třech tisících.
Oblast nabízí pár cest na lano a dva větší kameny pro bouldering. Zde se mi
povedlo přidat sed k jednomu boulderu a vytvořit místním lezcům dobrý
motivační boulder „ Los papayos“ za 7C.
Další den jsme šli na
aklimatizační výlet k jezeru Churup.
Krásný a oblíbený jednodenní trek,
který nás vynesl až do výšky 4500m.n.m.Šlo se nám dost ztěžka, ale stálo to za
to. Kluci zvládli i koupel v jezeru a my začali s našimi výškovými
rekordy.
| Někdo v bundě, někdo jde plavat. |
Další den jsme se společně
vydali do nejvýše položené sportovní oblasti světa a to do Hatun Machay.
| Pohled na hatun machay od refa |
Oblast
se nachází ve 4200 m.n.m. Tento slepencový skalní les nadchne každého. To se
prostě musí vidět. Pro 2 hodinový přesun z Huarázu jsme zvolili možnost dopravy
s Cesarovo společností „Climber land“, která zařizuje odvoz do Hatun Machay.
Cena byla 40 solů na osobu (1 sol je cca 8 Kč). Dá se tam dostat za polovic,
ale musíte jet místní dopravou s min. jedním přestupem. S tou bagáží
a jídlem na týden jsme raději volili pohodlnější přímý spoj. Hatun Machay je
poměrně mladá oblast, která nabízí cca 200 cest od těch nejlehčích po 8b.
Největší výběr zde naleznou lezci lezoucí stupně od 6a do 7a.
| Hůlky Rock Empire vydrží naprosto vše. |
V Hatunu se
leze cca 9 let. Asi největší podíl na rozvoji Hatunu má argentinský lezec jehož
jméno jsem zapomněl J. V oblasti se stále vrtá a oblast
se neustále rozvíjí. Hatun také nabízí obrovské možnosti pro bouldering.
| Bouldering v Hatun Machay |
| Možnosti pro lezení jsou zde obrovské. |
My
jsme ale přijeli na lano a pro aklimatizaci nutnou pro odjezd na Sfingu. Lezení
v Hatunu je dost podobné lezení na písku. Místní slepenec má velký podíl
písku a tak skála krásně tře. Cesty jsou zde spíše kratší a víc bouldrovější.
To je ale díky velké nadmořské výšce spíš pozitivem. Když jsem lezl cesty nad
20m, tak jsem dost bojoval s dechem a vůbec se celé tělo rychleji unavovalo.
Ještě v Huarázu mě Cesar nalákal na jeden stále nevylezený projekt na 100m
věž. „Projekt Mono“ se nachází v nevzdálenějším sektoru. Od refugia, kde
jsou všichni ubytováni se tak jde cca 1 hod. Cesta zpět, však trvá téměř hodiny
dvě. Argentinec zde vybudoval moc pěkné zázemí.
Za 30
solů spíte uvnitř na palandě a za 20 vedle ve vlastním stanu. My volili stan.
Moc pěkné prostředí, možnost vaření v kuchyni, teplá sprcha, solar
elektrika, kamna a společenská místnost.
Pokud budete v Peru a lezete, tak
Hatun prostě nemůžete vynechat. No zpět k „Projektu Mono“. Na přelezení tohoto
projektu byla vypsaná odměna a to ubytování zdarma. Jelikož jsme plánovali se
v oblasti zdržet cca týden, tak se dalo docela dobře ušetřit J
Cesta má tři délky 7c,7c+ a 8b. První délky jsem dal na OS a tak ušetřil
spousty času na nácvik poslední klíčové délky.
| Project Mono vede na rozhraní šedivé a žluté skály. |
| Klíčová délka Projektu mono |
Cca po dvou hodinách vymýšlení
klíčového místa a celé cca 30m délky jsem dal malou svačinu a dal pokus.
S obrovským štěstím jsem udělal klíčové místo cca 5m nad štandem a mohl
tak s nateklýma rukama bojovat v další vytrvalostní pasáži již za cca 8a.
Boj jak o život a v hlavě jasný cíl. Myšlenka typu, že už to prostě nesmím
pustit, jinak budeme muset vyset na nepohodlném štandu min 2 hod, mě vyhnala
k vrcholu. Skvělý zážitek, skvělá cesta v totální divočině. Celý den
ani noha, příroda jak ve Švýcarsku. Prostě nádhera. Zařval jsem na Editku: „Máme to zadarmo“ a mohli jsme si jít dát
poprvé v Peru místní pivo. Během týdenního pobytu v Hatunu se Editce
podařily parádní OS přelezy cest do stupně 7c.
 |
Což je na ženskou
v takovéto výšce supr výkon. Já ještě pokusoval nevylezený projekt za 8b+,
ale jelikož jsem ho začal zkoušet na konci pobytu 4-tý den lezení bez dne restu,
tak mi chybělo to trochu málo odpočinku, abych to vylezl. V nejlepším
pokuse jsem vypadl v posledním kroku do madla. Pak už jsem se tam
nedostal. Trochu mě to mrzelo, ale myšlenka na Sfingu mě vyléčila. Už se to
blížilo.
Po týdnu jsme se tedy
vrátili z Hatunu zpět do našeho hotelu v Huarázu. David a Pepa šli lézt Original route na Sfingu. Já s Editkou využil 4 dny na známý trek v údolí Santa
cruz.
Trek Santa cruz je dlouhý něco málo přes 40 km a říká se o něm, že je
jeden z nejhezčích v Peru.
| Jediné lamy co jsme viděli v přírodě. |
| Trocha protažení po tom všem chození. |
Vzali jsme si konečně trochu menší batohy
a vyrazili na cestu. Po třech dnech krásného, někdy i celkem náročného treku
jsme dorazili do cílové vesnice Vaqueria.
Během cesty zpět přes jezera
Llanganuco jsme navštívili místo, kde byla zasypána československá horolezecká
expedice v roce 1970. Mohutné zemětřesení pohřbilo nejen celý base camp,
ale také městečko Yungay.
| Mezi těmi jezery stál BC naší expedice Peru 1970. |
| Památník neštěstí zasypání CS expedie v roce 1970. |
V hotelu nás již
očekával zbytek naší party a to Pavel „Pája“ Bohunek a Honza „Béda“ Škarohlíd. Kluci
se snažili během 4 dnů „rozdýchat“ v Huarázu a na Churupu. Další cíl
Sfinga má přeci jen 5325m.n.m a to už je nějaká zátěž pro neaklimatizovaný
organismus. Času moc neměli, ale my už museli odjet do údolí Paron. Čas nás
tlačil. Možností, jak dojet k jezeru Paron z Huarázu je opět
několik. Buď vezmete colectivo (místní mini bus asijského typu) a sjedete za 10
solů i s batohy do městečka Caraz. Dále taxíkem za 80 solů k jezeru. Nebo vezmete
za 250 solů odvoz z Huarázu přímo k jezeru. Záleží na Vaší bagáži, co
je výhodnější. My volili přímý spoj. Cesta od jezera do BC pod Sfingou byl
čistý očistec. Chůze se 40 kg batohy ve výšce 4500m.n. m. nás všechny pěkně
prověřila. Za 4 hodiny jsme se doplazili do BC. Jediné místo, kde je voda.
| Tady se Editka "pochlapila". Batoh měla dooost těžkej. |
Pod
stěnu z BC je to dále kamenným polem za necelou hodinku. Další den jsme se s Editkou
vydali pod stěnu, zatímco šel Pája na další vynášku od jezera. Béda lehl do
stanu a vstal až za 5 dní. Skolila ho výška a střevní potíže. Ještě téhož dne jsme
se pustili do práce. Směr jsme měli vybraný už předem. Vybrali jsme si pravou
SZ část stěny. Vlado Linek mi doporučil linii vpravo od jejich cesty „Welcome
to the Slabs of Koricancha“. Stěží jsme se unaveni doplazili s batohy pod stěnu.
Celkem rychle jsem vybral jasný volný směr a pustil se do práce. Během několika
hodin se mi podařilo udělat jeden a půl délky. Druhý den se již ke mně přidal
Pája a mohli jsme se tak společně pustit do našeho prvovýstupu na Sfingu. Sebou
jsme měli 60 nýtů, ale věděli jsme, že naše dvě baterie dají max. 40 nýtů,
takže byl s námi neustálý tlak reality, že baterie nedobijeme a vrtat
ručně kotvy 10mm v tak pevné žule a v pěti tisících je prostě
utrpení. Proto jsme se celou dobu snažili dávat nýty jen v plotnách, kde
bylo třeba.
 |
Zbytek délek jsme lezli po vlastním jištění. S bateriemi jsme
spali a chovali je jak miminka. Tato péče se nám vyplatila. Baterie jen tak tak
vydrželi na 40 nýtů (10x60mm). Dalším otazníkem bylo pro nás počasí. Letošní
sezóna v pohoří Cordilliera Blanca je dle místních jedna z nejhorších
za posledních 7 let. Na hřebenech leží spousta čerstvého sněhu a počasí ne a ne
být stabilní. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a my měli 4 dny okna pro náš
prvovýstup.
Těch pár hodin, kdy do stěny svítí slunce, nám muselo stačit k lezení.
Každý den po 3. hodině odpoledne přišla zima a volné lezení se stalo mnohem
těžším.
| Nad námi je klíčová délka celé cesty-v tom bříšku. |
Po 4 dnech jsme společně s Pájou vylezli na vrchol. Pro nás oba to
bylo 6 náročných dnů bez odpočinku a moc jsme se těšili na další den restu.
 |
Další
den jsme museli strávit celý den ve stanu. Počasí se zhoršilo. Velké poryvy
větru střídaly smíšené přeháňky. Další den byl plánu pokus o jednodenní přelez.
Budíček jako každý den v 5 hod, počasí se moc nezlepšilo. Po krátké debatě
rozhodujeme, že uděláme jen pár fotek a půjdeme sundat fixy a mizíme pryč.
Všichni jsme už byli dost unaveni. Rozhodnutí, jestli budeme muset čekat i
několik dní na dobré počasí, nebo jet do Huarázu na pivo bylo rychlé a jednostranné.
Po stažení lan máme na zádech opět těžké batohy a za sebou necháváme nádhernou
stěnu Sfingy (5325m.n.m) a náš prvovýstup „Los checos banditos“, který má 600m,
12 délek. Cesta má spousty lehčích, ale o to více morálových délek. Klíčovou
délkou je 9-tá délka za 7c. Do cesty jsme osadili 20 postupových nýtů a na 20 nýtů
jsme nechali za štandech. Jedná se o krásné lezení v pevné skále, kde
největší obtíže najdete v technických plotnách.
V následujícím posledním
týdnu jsme si chtěli vyzkoušet vše, co se dá za týden stihnout. Den po návratu
ze Sfingy jsme vyrazili na dva dny za boulderingem do údolí Llaca. Tato oblast
nabízí pěkný bouldering jen hodinu od Huarázu. Nechali jsme se vysadit v horních
partiích oblasti. Během 2 dnů jsme pak následně scházeli dolů do doliny a
potkávali různé velikosti kamenů. Bylo to parádní. Co se nám jen trochu líbilo,
tak jsme vylezli. Žádný průvodce jen lezení vylezených i nevylezených směrů.
| Sehnat dřevo byl nadlický úkol, ale oheň pak za to stál. |
| Postupně jdeme dolů a začíná civilizace. Jsme tu za exoty :-) |
| Můj projekt za 8A zůstal projektem. |
| Editka ladí nový směr v Llace. |
| Každodenní práce-pást dobytek. |
Další
den, další zážitek. Za 10 dolarů jsme si půjčily celoodpružená kola a vyjeli s taxíkem
do sedla v Cordiliera Negra. Čekal nás sjezd do Huarázu s převýšením 1200m.
Horská kola mají v Peru budoucnost. Krásné vesnice, políčka, volně
pobíhající dobytek, to vše dává cyklistice v Peru zvláštní kouzlo. Jen ty
kola by to chtělo lepší.
| Tam nahoře jsme vystoupili z taxiku. pak už jen dolů :-) |
| Pepa a jeho nofear jízda. |
Naše tří hodinová trasa vedla často kamennými stezkami,
na které prostě naše kola nestačila. I tak vřele doporučujeme. Byl to příjemný
zážitek. Po měsíci v okolí Huarázu mizíme do Limy za posledním zážitkem.
| Náměstí Plaza de Armas v Limě. |
Jelikož
Editka letěla o tři dny dříve než my, tak jsme měli možnost zkusit sport, který
mě již delší dobu lákal. Společně jsme s Davidem a Pepou odjeli na jih od
Limy, kde jsme se dva dny učili jezdit na surfu. Pobřeží Peru omývá Pacifik a
prý zde tvoří jedny z nejdelších vln na světě. Takže je Peru světoznámá
surfařská destinace. V létě zde sice sezóna není, ale jezdit se dá celý
rok. Naším cílem na pláži Cerro azul bylo postavit se na prkno. Poslední den se
dostavil několika vteřinový úspěch. Pro začátečníky, jako jsme my to byl
obrovský zážitek. Čelit velkým vlnám a pokoušet se nějakou chytnout, to je
teprve adrenalin. Občas jsem se bál více, jak v naší cestě na Sfingu.
| Dream surf team těsně před akcí v Limě. |
| Surfaři z pláže Cerro Azul. |
Peru nás moc bavilo. Každý
den jsme se snažili jakkoliv si užít a celkem se nám to i dobře dařilo. Krásná
příroda, nádherní vesničani, krásné hory, boží moře a spousta možností k zážitkům.
To vše dělá z Peru destinaci, kterou byste neměli minout.
Další povídání a fotky můžete najít v aktualitách na stránkách HUDYsportu. Článek1, článek 2, článek tři zítra.
Žádné komentáře:
Okomentovat