1. 7. 2013

Peru 2013



Peru



Nápad jet na expedici do Peru byl z Editky hlavy. Pořád mluvila o tom,že chce jet do Jižní Ameriky, minulý výlet do Ekvádoru ji nadchl. Proto jsem začal hledat po internetu všechny možnosti, co Jižní Amerika nabízí. První podmínkou byl pro nás termín. V zimě Editka studuje a v létě máme kurzy na skalách. Jediný termín byl tedy od jara do léta.


Už toto kritérium zúžilo výběr na minimum.  Začal jsem tedy hledat na netu. Hledal jsem všude. Asi nejlepší zdroj informací mi byl jako vždy American Alpine Journal a jeho online verze. Zde jsem se dozvěděl o možnostech, které Peru nabízí. Jako první se mi líbilo údolí Rurec. Spojil jsem se s Italy, co tam byli před několika lety. Jejich informace byli takové, že místo je sice super, ale že prý Rurec  nenabízí moc možností na pěkné nové linie a k tomu je tam prý dost vegetace v trhlinách. Hledal jsem tedy dál. Jednou z nejvýznamnějších stěn v Peru je Sfinga (5325m.n.m). Tato stěna mě okamžitě nadchla. Trochu jsem měl obavy o volných liniích, a proto jsem se zkontaktoval s místními lezci a ty mě ujistili, že místa na cesty tam jsou. Asi  největším a rozhodujícím impulsem byl email od Vlado Linka ze Slovenska, který tam společně se skupinou slovenských lezců vytvořili novou cestu. Básnil mi o dokonalé a chytovaté žule. Měsíc po jeho mailu jsme se přesvědčili, že měl pravdu…
Jako správní cestovatelé jsme si koupili letenky již půl roku předem. Letenka s třemi lety z Berlína přes Paříž, Madrid a do Limy nás vyšla okolo 22 tis. Později v Peru jsme od ostatních Čechů zjistili, že se do Peru dala koupit i akční letenka za 12 tis.
Sestava ve složení Já, Editka, David „Ještěrka“ Michovský a Pepa Ficek jsme se tedy po 48 hod cestování konečně dostali do peruánského Chamonix do Huarázu, který leží v 3000m.n.m.
Huaraz
Ubytovali jsme se v hotelu Virgen de Carmen, který se stal naším základním táborem. Pokaždé, když jsme se vraceli z hor, tak jsme se tam ubytovali. Hned první den příjezdu jsme šli s Carlosem a Cesarem do místní malé oblasti Los Olivos zkusit jaké je lezení ve třech tisících. Oblast nabízí pár cest na lano a dva větší kameny pro bouldering. Zde se mi povedlo přidat sed k jednomu boulderu a vytvořit místním lezcům dobrý motivační boulder „ Los papayos“  za 7C.
nový boulder Los papayos
holčička v Huarazu
Další den jsme šli na aklimatizační výlet k jezeru Churup.
Treku zdar !
Lago Churup
Krásný a oblíbený jednodenní trek, který nás vynesl až do výšky 4500m.n.m.Šlo se nám dost ztěžka, ale stálo to za to. Kluci zvládli i koupel v jezeru a my začali s našimi výškovými rekordy. 

Někdo v bundě, někdo jde plavat.
Další den jsme se společně vydali do nejvýše položené sportovní oblasti světa a to do Hatun Machay.
Pohled na hatun machay od refa
Oblast se nachází ve 4200 m.n.m. Tento slepencový skalní les nadchne každého. To se prostě musí vidět. Pro 2 hodinový přesun z Huarázu jsme zvolili možnost dopravy s Cesarovo společností „Climber land“, která zařizuje odvoz do Hatun Machay. Cena byla 40 solů na osobu (1 sol je cca 8 Kč). Dá se tam dostat za polovic, ale musíte jet místní dopravou s min. jedním přestupem. S tou bagáží a jídlem na týden jsme raději volili pohodlnější přímý spoj. Hatun Machay je poměrně mladá oblast, která nabízí cca 200 cest od těch nejlehčích po 8b. Největší výběr zde naleznou lezci lezoucí stupně od 6a do 7a.
Hůlky Rock Empire vydrží naprosto vše.
Lezení lehčích cest
V Hatunu se leze cca 9 let. Asi největší podíl na rozvoji Hatunu má argentinský lezec jehož jméno jsem zapomněl J. V oblasti se stále vrtá a oblast se neustále rozvíjí. Hatun také nabízí obrovské možnosti pro bouldering.
Bouldering v Hatun Machay
Možnosti pro lezení jsou zde obrovské.
My jsme ale přijeli na lano a pro aklimatizaci nutnou pro odjezd na Sfingu. Lezení v Hatunu je dost podobné lezení na písku. Místní slepenec má velký podíl písku a tak skála krásně tře. Cesty jsou zde spíše kratší a víc bouldrovější. To je ale díky velké nadmořské výšce spíš pozitivem. Když jsem lezl cesty nad 20m, tak jsem dost bojoval s dechem a vůbec se celé tělo rychleji unavovalo. Ještě v Huarázu mě Cesar nalákal na jeden stále nevylezený projekt na 100m věž. „Projekt Mono“ se nachází v nevzdálenějším sektoru. Od refugia, kde jsou všichni ubytováni se tak jde cca 1 hod. Cesta zpět, však trvá téměř hodiny dvě. Argentinec zde vybudoval moc pěkné zázemí.
Lezení v Hatunu
Za 30 solů spíte uvnitř na palandě a za 20 vedle ve vlastním stanu. My volili stan. Moc pěkné prostředí, možnost vaření v kuchyni, teplá sprcha, solar elektrika, kamna a společenská místnost.
refo
Refugio v Hatun Machay
Pokud budete v Peru a lezete, tak Hatun prostě nemůžete vynechat. No zpět k „Projektu Mono“. Na přelezení tohoto projektu byla vypsaná odměna a to ubytování zdarma. Jelikož jsme plánovali se v oblasti zdržet cca týden, tak se dalo docela dobře ušetřit J Cesta má tři délky 7c,7c+ a 8b. První délky jsem dal na OS a tak ušetřil spousty času na nácvik poslední klíčové délky.
Project Mono vede na rozhraní šedivé a žluté skály.
Project Mono 2.délka 7c+
Klíčová délka Projektu mono
Cca po dvou hodinách vymýšlení klíčového místa a celé cca 30m délky jsem dal malou svačinu a dal pokus. S obrovským štěstím jsem udělal klíčové místo cca 5m nad štandem a mohl tak s nateklýma rukama bojovat v další vytrvalostní pasáži již za cca 8a. Boj jak o život a v hlavě jasný cíl. Myšlenka typu, že už to prostě nesmím pustit, jinak budeme muset vyset na nepohodlném štandu min 2 hod, mě vyhnala k vrcholu. Skvělý zážitek, skvělá cesta v totální divočině. Celý den ani noha, příroda jak ve Švýcarsku. Prostě nádhera. Zařval jsem na Editku:  „Máme to zadarmo“ a mohli jsme si jít dát poprvé v Peru místní pivo. Během týdenního pobytu v Hatunu se Editce podařily parádní OS přelezy cest do stupně 7c.


lezení v Hatunu
Což je na ženskou v takovéto výšce supr výkon. Já ještě pokusoval nevylezený projekt za 8b+, ale jelikož jsem ho začal zkoušet na konci pobytu 4-tý den lezení bez dne restu, tak mi chybělo to trochu málo odpočinku, abych to vylezl. V nejlepším pokuse jsem vypadl v posledním kroku do madla. Pak už jsem se tam nedostal. Trochu mě to mrzelo, ale myšlenka na Sfingu mě vyléčila. Už se to blížilo.
Pepa leze v Hatun machay
Po týdnu jsme se tedy vrátili z Hatunu zpět do našeho hotelu v Huarázu. David a Pepa šli lézt Original route na Sfingu. Já s Editkou využil 4 dny na známý trek v údolí Santa cruz.
1. camp treku Santa Cruz
Santa Cruz
Trek Santa cruz je dlouhý něco málo přes 40 km a říká se o něm, že je jeden z nejhezčích v Peru.
Santa Cruz
Jediné lamy co jsme viděli v přírodě.
Trocha protažení po tom všem chození.
Vzali jsme si konečně trochu menší batohy a vyrazili na cestu. Po třech dnech krásného, někdy i celkem náročného treku jsme dorazili do cílové vesnice Vaqueria.
Editka a děti :-)
Během cesty zpět přes jezera Llanganuco jsme navštívili místo, kde byla zasypána československá horolezecká expedice v roce 1970. Mohutné zemětřesení pohřbilo nejen celý base camp, ale také městečko Yungay.
Mezi těmi jezery stál BC naší expedice Peru 1970.


Památník neštěstí zasypání CS expedie v roce 1970.
V hotelu nás již očekával zbytek naší party a to Pavel „Pája“ Bohunek a Honza „Béda“ Škarohlíd. Kluci se snažili během 4 dnů „rozdýchat“ v Huarázu a na Churupu. Další cíl Sfinga má přeci jen 5325m.n.m a to už je nějaká zátěž pro neaklimatizovaný organismus. Času moc neměli, ale my už museli odjet do údolí Paron. Čas nás tlačil. Možností, jak dojet k jezeru Paron z Huarázu je opět několik. Buď vezmete colectivo (místní mini bus asijského typu) a sjedete za 10 solů i s batohy do městečka Caraz. Dále taxíkem za 80 solů k jezeru. Nebo vezmete za 250 solů odvoz z Huarázu přímo k jezeru. Záleží na Vaší bagáži, co je výhodnější. My volili přímý spoj. Cesta od jezera do BC pod Sfingou byl čistý očistec. Chůze se 40 kg batohy ve výšce 4500m.n. m. nás všechny pěkně prověřila. Za 4 hodiny jsme se doplazili do BC. Jediné místo, kde je voda.
Tady se Editka "pochlapila". Batoh měla dooost těžkej.
Pod stěnu z BC je to dále kamenným polem za necelou hodinku. Další den jsme se s Editkou vydali pod stěnu, zatímco šel Pája na další vynášku od jezera. Béda lehl do stanu a vstal až za 5 dní. Skolila ho výška a střevní potíže. Ještě téhož dne jsme se pustili do práce. Směr jsme měli vybraný už předem. Vybrali jsme si pravou SZ část stěny. Vlado Linek mi doporučil linii vpravo od jejich cesty „Welcome to the Slabs of Koricancha“. Stěží jsme se unaveni doplazili s batohy pod stěnu. Celkem rychle jsem vybral jasný volný směr a pustil se do práce. Během několika hodin se mi podařilo udělat jeden a půl délky. Druhý den se již ke mně přidal Pája a mohli jsme se tak společně pustit do našeho prvovýstupu na Sfingu. Sebou jsme měli 60 nýtů, ale věděli jsme, že naše dvě baterie dají max. 40 nýtů, takže byl s námi neustálý tlak reality, že baterie nedobijeme a vrtat ručně kotvy 10mm v tak pevné žule a v pěti tisících je prostě utrpení. Proto jsme se celou dobu snažili dávat nýty jen v plotnách, kde bylo třeba.


parta hic


Uprostřed jsme my.
Pája v plotnách Sfingy.
Trocha techniky....
2. délka 7b+


los checos banditos
vždy připraven
 Zbytek délek jsme lezli po vlastním jištění. S bateriemi jsme spali a chovali je jak miminka. Tato péče se nám vyplatila. Baterie jen tak tak vydrželi na 40 nýtů (10x60mm). Dalším otazníkem bylo pro nás počasí. Letošní sezóna v pohoří Cordilliera Blanca je dle místních jedna z nejhorších za posledních 7 let. Na hřebenech leží spousta čerstvého sněhu a počasí ne a ne být stabilní. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a my měli 4 dny okna pro náš prvovýstup.
Slunce tu mělo sílu...


Trocha elegance...

 Těch pár hodin, kdy do stěny svítí slunce, nám muselo stačit k lezení. Každý den po 3. hodině odpoledne přišla zima a volné lezení se stalo mnohem těžším.

Pája jumaruje.
Nad námi je klíčová délka celé cesty-v tom bříšku.


Vrchol La Esfinge
Po 4 dnech jsme společně s Pájou vylezli na vrchol. Pro nás oba to bylo 6 náročných dnů bez odpočinku a moc jsme se těšili na další den restu.
Pája tvoří....

 Další den jsme museli strávit celý den ve stanu. Počasí se zhoršilo. Velké poryvy větru střídaly smíšené přeháňky. Další den byl plánu pokus o jednodenní přelez. Budíček jako každý den v 5 hod, počasí se moc nezlepšilo. Po krátké debatě rozhodujeme, že uděláme jen pár fotek a půjdeme sundat fixy a mizíme pryč. Všichni jsme už byli dost unaveni. Rozhodnutí, jestli budeme muset čekat i několik dní na dobré počasí, nebo jet do Huarázu na pivo bylo rychlé a jednostranné. Po stažení lan máme na zádech opět těžké batohy a za sebou necháváme nádhernou stěnu Sfingy (5325m.n.m) a náš prvovýstup „Los checos banditos“, který má 600m, 12 délek. Cesta má spousty lehčích, ale o to více morálových délek. Klíčovou délkou je 9-tá délka za 7c. Do cesty jsme osadili 20 postupových nýtů a na 20 nýtů jsme nechali za štandech. Jedná se o krásné lezení v pevné skále, kde největší obtíže najdete v technických plotnách. 



Los Checos Banditos
topo
V následujícím posledním týdnu jsme si chtěli vyzkoušet vše, co se dá za týden stihnout. Den po návratu ze Sfingy jsme vyrazili na dva dny za boulderingem do údolí Llaca. Tato oblast nabízí pěkný bouldering jen hodinu od Huarázu. Nechali jsme se vysadit v horních partiích oblasti. Během 2 dnů jsme pak následně scházeli dolů do doliny a potkávali různé velikosti kamenů. Bylo to parádní. Co se nám jen trochu líbilo, tak jsme vylezli. Žádný průvodce jen lezení vylezených i nevylezených směrů.


Sehnat dřevo byl nadlický úkol, ale oheň pak za to stál.
Postupně jdeme dolů a začíná civilizace. Jsme tu za exoty :-)
Můj projekt za 8A zůstal projektem.
Ranní probuzení.
Trocha vzduchu.
Editka ladí nový směr v Llace.
Bouldering v 3800m.n.m.
Každodenní práce-pást dobytek.
Bouldering v Llace
david v akci

bouldering v Llace
 Další den, další zážitek. Za 10 dolarů jsme si půjčily celoodpružená kola a vyjeli s taxíkem do sedla v Cordiliera Negra. Čekal nás sjezd do Huarázu s převýšením 1200m. Horská kola mají v Peru budoucnost. Krásné vesnice, políčka, volně pobíhající dobytek, to vše dává cyklistice v Peru zvláštní kouzlo. Jen ty kola by to chtělo lepší. 


downhill


defekt
Tam nahoře jsme vystoupili z taxiku. pak už jen dolů :-)
Pepa a jeho nofear jízda.

Naše tří hodinová trasa vedla často kamennými stezkami, na které prostě naše kola nestačila. I tak vřele doporučujeme. Byl to příjemný zážitek. Po měsíci v okolí Huarázu mizíme do Limy za posledním zážitkem. 
Náměstí Plaza de Armas v Limě.

Jelikož Editka letěla o tři dny dříve než my, tak jsme měli možnost zkusit sport, který mě již delší dobu lákal. Společně jsme s Davidem a Pepou odjeli na jih od Limy, kde jsme se dva dny učili jezdit na surfu. Pobřeží Peru omývá Pacifik a prý zde tvoří jedny z nejdelších vln na světě. Takže je Peru světoznámá surfařská destinace. V létě zde sice sezóna není, ale jezdit se dá celý rok. Naším cílem na pláži Cerro azul bylo postavit se na prkno. Poslední den se dostavil několika vteřinový úspěch. Pro začátečníky, jako jsme my to byl obrovský zážitek. Čelit velkým vlnám a pokoušet se nějakou chytnout, to je teprve adrenalin. Občas jsem se bál více, jak v naší cestě na Sfingu.
To nejsme my :-)


Dream surf team těsně před akcí v Limě.
S rozvahou do vln...


Surfaři z pláže Cerro Azul.
Peru nás moc bavilo. Každý den jsme se snažili jakkoliv si užít a celkem se nám to i dobře dařilo. Krásná příroda, nádherní vesničani, krásné hory, boží moře a spousta možností k zážitkům. To vše dělá z Peru destinaci, kterou byste neměli minout.

Další povídání a fotky můžete najít v aktualitách na stránkách HUDYsportu. Článek1, článek 2, článek tři zítra.

Žádné komentáře:

Okomentovat