27. 10. 2015

Černá perla


Jsme šťastná generace. Alespoň já to tak cítím. Jenom ta možnost lézt nevylezené směry a projekty. Další generace už tyto možnosti mít nebudou. Ty nejhezčí linie už budou prostě vylezené.








Jedna z těch která zaujme již při prvním pohledu je údolní stěna na Kormidelníka. Tato převislá linie zaujala téměř před 20 lety Martina Červinku, který skončil v první třetině převislé údolní stěny. Před deseti lety, když jsme s Tomajdou dělali vpravo Koma, jsme si linie všimli. Chyty tam byly, ale vypadalo to dost těžce. No a letos z jara, když jsem byl zkoušet Strandkafé, což je nejtěžší cesta na pravým břehu, tak jsem do projektu nalezl a začal na něm pracovat. Během dvou dnů jsem cestu navrtal, ale k pokusování jsem se už nedostal. Do černé stěny začíná svítit okolo 12 hodiny sluníčko, na kterém se při teplotách nad 12 stupňu lézt nedalo. Proto jsem se do práce na pohybech v cestě pustil až letos na podzim. Září bylo ještě dost pracovní, a tak jsem na Kormidelníka mohl jet vždy jen o víkendu na dopolední stinné pokusy. Klíčovým krokem celé cesty je dynamický krok z boční dírky daleko do malé misky. Po pár návštěvách jsem krok dostal konečně trochu do těla a mohl jsem myslet na pořádné pokusy.

Černá Perla, foto Zdeněk suchý


Lezení cest na OS, nebo do pár pokusů mě strašně baví, ale mít v hlavě opět vážný projekt, je pro mě něco jiného. Něco, co mě vtáhne a nechce pustit. Přichází to během každého roku 3x až 5x. Tuto mánii mívám, i když mám boulder projekt. Je to skvělý útěk od reality od všech okolních starostí. Jedinou starostí se stává stav kůže na prstech, předpověď počasí, aktuální váha a aktuální forma. S každým těžkým projektem se cyklus obnoví a já naskočím na vlnu a jedu :-)

Černá Perla, foto Jarda Kukla

Kormidelník byla výzva, která mi opět nedala spát. Téměř 30x jsem spadl v klíčovém místě. Mojí největší slabinou byla síla. Proto jsem si kroky postavil v Tisé na bouldrovce a začal se připravovat pěkně v teple a suchu. Shodil jsem pár kilo no a najednou jsem se začal v kroku cítit mnohem lépe. To byl asi ten moment, kdy jsem začal věřit, že by to mohlo jít. Najednou jsem byl schopen místo udělat izolovaně mnohem lépe, než v prvních pokusech. Již ve středu, kdy jsem byl na Kormidelníku s Musadem jsem cítil, že forma je konečně tady. Bohužel bylo vlhko a já poprvé spadl za klíčovým místem. I tak jsem cítil radost z posunu a rozhodl se na další sérii další den. Bylo dost větrno a zima, ale super sucho. Po rozlezu, jištěn Džanglím se pouštím do prvního pokusu. Program je daný a každý pohyb znám nazpaměť. Nalézám do klíčového místa a cítím, že se držím s větší silou. Během chvilky jsem za místem. Vyšlo to s velkou dávkou štěstí a já jsem zase o kus dál. V tu chvíli myslím jen na to, že jsem tady, na toto jsem čekal takovou dobu, tak dej ze sebe vše. Nervozita stoupá s každým dalším krokem. Prsty ve větru promrzají, ale daří se mi je držet relativně aktivní. Bohužel dost natéká, což mi před posledním psycho krokem moc nepřidává. Poslední krok je průtlak za malou lištu do chytu na jednu ruku, ve kterém se musí měnit prst po prstu. Ani nevím jak a já jsem s řevem v chytu a začínám měnit postupně prsty. V tu chvíli mám ruce jak beton a necítím konečky prstů. Poslední krok do dírky byl jak z říše snů. Věděl jsem, že padám, ale nějaká zvláštní síla mě dokázala udržet u stěny a já byl schopen dolézt už do lehkého terénu. To co následovalo potom, se dá těžko popsat. To jsou právě ty pocity, pro které mě baví se pouštět do takovýchto výzev.

Černá Perla, foto Zdeněk Suchý
Po přelezu , foto Džanglí






















Cestu jsem po dlouhé debatě s Editkou nazval Černá perla a oklasifikoval stupňem XIIa (8c+) . Pro tuto klasifikaci jsem se rozhodl, jelikož si myslím, že se jedná o mojí nejtěžší cestu, kterou jsem k dnešnímu dni vylezl. Vím, že se jedná o specifické kroky, které mohu někomu sedět mnohem více a tak mu cesta může přijít lehčí. To nejdůležitější pro mě stejně je to, že se mi podařilo otevřít naprosto unikátní linii, která jak doufám bude v budoucnu motivovat další lezce tak, jako motivovala mne.
Největší dík patří samozřejmě Editce za její podporu a všem kamarádům, kteří se mnou trávili čas pod cestou a v jejím blízkém okolí.

Další dík patří firmám: Ocún, Tendon a Hanibal



Žádné komentáře:

Okomentovat