Deník andaluské lezkyně

Hola, buenos días amigos!

Vše to začalo minulý rok na podzim, kdy jsem se rozhodla podat si přihlášku na ERASMUS do Španělska. (pro ty co nevědí, co je erasmus – je to speciální program od EU pro studenty na VŠ a možnost si vyzkoušet studium v zahraničí). Původně jsem měla v plánu Malagu, ale po dobré radě mého kamaráda jsem zjistila, že se dá jet i do Jaénu. Prý je to nejlepší místo pro lezce, kam bych mohla jet. Výběrové řízení klaplo, a takže jsem měla jasný plán na 5 měsíců. Na ERASMUS jsem vlastně chtěla z několika důvodů: osamostatnit se, naučit se jazyky, cestovat, zažít nové zkušenosti a hlavně lézt. Myslím, že veškeré očekávání to plní.

Věděla jsem, že bez auta bych to tady měla dost složité a nemohla cestovat. Takže jsem se s kamarády ze třídy domluvila, že vezmu auto a do Andalusie dojedeme. Cesta byla dlouhá kolem 2700km, ale můj malý bourák to zvládnul bez komplikací.

Cesta sem trvala 6 dní, protože jsme se rozhodli cestu pojmout jako turismus tour. Navštívili jsme řadu zajímavých míst po cestě (Nurnberg, Basel, Grenoble, Avignon, Barcelonu, Velencii aj.) a měli jsme zajištěné hotely. Trošičku jsem se obávala, že to nebude nic pro mě, jelikož na takové výlety (nelezecké) nejsem vůbec zvyklá, ale nakonec to bylo super a mám z toho pěkný zážitek. Videjko z našeho tripu do Špána můžete shlédnout zde:

V Jaénu nás přivítalo ošklivé počasí. Kačka (moje spolužačka) tvrdila, že je to tu horší než inverze v Ústí. Ale naštěstí další den už svítilo sluníčko a krásné, azurové počasí tu vydrželo tři týdny. V Jaenu jsme neměly zajištěný byt dopředu, takže první dva dny jsme sháněly bydlení. Nebýt naší španělské kamarádky, tak bychom byly asi homelessice. Kromě erasmus studentů tu nikdo anglicky nemluví a s naší začátečnickou španělštinou bychom s hledáním bytu moc nepochodily. Ale po dvou dnech hledání jsme našly byt. Není to žádná sláva, ale jako střecha nad hlavou dobrý. První dny nám netekla teplá voda, mikrovlnka a lednice nefungovala, kuchyně nevybavená ( jídlo jsme jedliy naběračkou a umělou lžící z mekáče) a spoustu jiných problémů. Asi ten největší je, že nemáme wifi, bez které jsme jako odříznuté od světa. Ale už pracujeme na jejím zavedení do bytu. Také je tu typické, že v bytech nemají topení, takže je vevnitř stejná teplota jako venku. Dny tu ještě nejsou tak teplé a tak v bytě chodím v péřovce a ve dvou kalhotech. Naše bydlení je story samo o sobě.

Když už jsme konečně bydlely, tak dříve než do školy jsem běžela na místní boulderovku si zalézt a pokusit se sehnat nějaké parťáky do skal. Boulderovka je tu veliká, takže na trénink jsou tu dobré podmínky. Ale já tu jsem kvůli skalám, takže na stěnu chodím, jen když neseženu nikoho na lezení do skal, a když nemám moc času. Poprvé jsem šla na stěnu dopoledne a byla jsem tam úplně sama. Prý tu lezci chodí trénovat až kolem půl 8 večer. Tady ve Španělsku mají hodiny trochu jinak nastavené než u nás v Čechách. Takže jsem tam moc nepochodila. Naštěstí jsem od Ondry dostala kontakty na nějaké lezce, takže pomocí Whatsapp, který tady všichni používají, jsem se domluvila na lezení ve skalách. Lezci se jmenovali Nuria a Maribel. Netušila jsem, že to jsou ženy. Z prvního setkání s Maribel jsem byla mile překvapená. Dostala jsem kontakt na dvě nejsilnější lezkyně v okolí.

První den lezení jsem s holkami a s ostatní místní lezeckou partou strávila v oblasti Reguchio. Je to 10 minut autem z mého bytu, takže úplná pecka. Vzali mě do centrálního sektoru plného těžkých cest, takže hned první den jsem si zkusila cesty v obtížnosti 8a+ a 8b/b+. Z lezení jsem byla úplně nadšená. Jen mi vadilo, že sektor je na sluníčku až do 17 hod a na mě bylo dost vedro. Celý den na mě mluvili španělsky, a když jsem lezla cestu Bolo 7c na flash, tak v klíčovém místě na mě řvali 4 španěláci, Já jim vůbec nerozuměla, co mám dělat. Chvilku jsem je ze slušnosti poslouchala, ale pak jsem si klíčové místo stejně přelezla po svém a všichni mi pak tleskali a blahopřáli. Musím říct, že je tu ve skalách opravdu super atmosféra. Je to asi i díky tomu, že místňáci moc nechtělí, aby se tato oblast proflákla jako třeba El Chorro, takže se o ní zas tolik nemluví a ve skalách jsou opravdu jen lezci z Andalusie a ne mix lezců z celého světa.

Teď zase odbočím od lezení a přejdu k další důležité části. Tou je škola. Universita Jaén je veliká a má několik fakult. První týdny byly dost náročné. Musely jsme si najít předměty související s naším oborem a domluvit se s učiteli, za jakých podmínek nám předmět uznají. S erasmus pobytem je také spojené nepříjemné papírování, takže každou chvíli jsme musely vyplňovat nějaké dokumenty. Učitelé anglicky nemluví a na prvních hodinách jsme rozuměly každé 12té slovo, teď je to každé 8mé slovo. Španělština je krásný jazyk, takže nás baví se učit. Školu mám pouze od pondělí do středy, takže mám dost času na lezení a výlety po okolí. Jaén se nachází cca 2 hod autem severně od Malagy. Moře tu nemáme, ale zato krásné kopce se tyčí na jedné straně města a na druhé jsou kilometrové olivové sady. Jaén je známý výrobou olivového oleje. Prý je odtud jeden z nejlepších olivových olejů na světě.

A ještě k lezení. Skamarádila jsem se tady i s lezcem Armandem a jeho přítelkyní Máriou, se kterými lezu asi nejvíce.

Ukázali mi další lezecké oblasti a místa na výlety. Jako další lezecká oblast, která se mi dost líbila se jmenuje Otiňar. Oproti Reguchiu je to úplně jiný charakter lezení. Regu je kolmější a po malých chytech a Otinar je převislý a atletické lezení. Je tam spousta těžkých cest a už teď tam mám rozlezeno několik svých projektů. Výhoda této oblasti je ta, že skála je celý den ve stínu a je tam i přijatelná teplota i v horkých letních dnech. Já tu jsem do konce května a prý se tam vyblbnu až do konce mého pobytu. Tak uvidíme.

V Jaénu mě také dost baví chodit do místních hospod, které jsou známé servírováním tapasu. V Jaénu a Granadě je typické, že ke každému pití dostane člověk tapas. Tapas je nějaká místní pochoutka nebo specialita. Od ryb, mořských potvor, vajíček, brambor, baget a sýrů až po slaďoučké dortíky. Každá návštěva hospody je experiment. Pivo a víno s tapasem se tu pohybuje kolem 2 euro. Mě většinou stačí jeden tapas a jsem po večeři.

Před týdnem přijel Ondra, takže místní kulturu a lezení prožíváme společně.